V současném období „preventivní opatrnosti“ zosobněné seškrtáváním IT rozpočtů ve jménu ochrany před tzv. krizí je na místě se zamyslet nad tím, zdali existující technologie používá firma opravdu tak, aby vytěžila maximum jejích možností.
Důvody toho, proč leží ve společnostech ladem často špičkové technologie, jsou v podstatě trojí:
1. Prostá „radost z IT“. Přiznejme si, že IT lid je hravý a často neodolá lákadlu v podobě nové hračky (rozuměj technologie:-), přestože by stávajícími prostředky dokázal danou oblast z větší části nebo i úplně vyřešit.
2. Dalším důvodem je, že někde „v šuplíku“ leží aplikace či zařízení, které znal někdo, kdo již ve společnosti nepracuje a stávající personál ani netuší, jaké poklady vlastní. Nebo prostě stávající systémy a technologie „nějak běží„ a není důvod se pídit po jejich detailních vlastnotech a možnostech.
3. Neochota vedení firmy uvolnit IT ruce natolik, aby kromě běžné operativy zvládalo i důkladné poznání nakoupených systémů a jejich důsledné vytěžení.
Současný stav šetření investic ve firmách je příležitostí provést důkladnou inveturu a porozhlédnout se, jaký hardware a software firma vlastně má. Předpokládá to ovšem podporu managementu, kterému je nutno vysvětlit, že v této oblasti lze získat „za málo peněz hodně muziky“. Ovšem jen tehdy, pokud manegement nereaguje na stávající stav tak, že pro jistotu „zeštíhlí“ počet IT pracovníků ve firmě.
Vymetání pavučin
Prvním krokem při hledání rezerv ve stávajícím IT prostředí je důkladná inventura. Je nutno se podívat na aktuálně používané technologie a odpovědět si na otázku, zdali u každého systému dokážeme určit praconvíka, který ho dokonale zná. „Dokonale zná“ není rozhodně popis stavu, kdy správce dokáže systém vypnout/zapnout/restartovat anebo např. přidat/odebrat/změnit uživatele. Pokud zjistíme, že disponujeme právě takovými systémy, je na místě se vrátit zpět do doby nákupu a pídit se po důvodech zakoupení, materiálech z prezentací a originálních manuálech či produktových stránkách. Pro zjednodušení je možno samozřejmě oslovit původního dodavatele a klidně si nechat odprezentovat možnosti daného systému od něj. To je případ systémů, které jsou v provozu. Další oblastí jsou systémy a technologie, na něž obrazně i doslova padá prach někde v šuplíku nebo ve skříni. Obsah skříní v serverovnách firem bývá občas dost překvapující. Často lze najít technologie, které byly z neznalosti či aktuální nepotřeby odloženy „pro strýčka příhodu“. Pokud vznikne seznam takto nevyužitých IT prostředků, můžete zjistit, že disponujete velmi zajímavými nástroji a pro některé z nich možná najdete okamžité uplatnění.
Kudy na to?
Pro rozpletení gordického uzlu v podobě mnoha (ne)nasazených technologií ve společnosti se vyplatí postupovat sytematicky „odspodu“. Začít se dá hned na úrovni aktivních prvků v síti. V mnoha případech v nenápadných boxech, které měsíce a roky jen „přehazují“ pakety, dřímají další zajímavé funkce. Zjistíte, že zdánlivě hloupé zařízení umí VLANy a QoS, případně je vybaveno bezpečnostními funkcemi – autentikací klientů, přístupovými seznamy dle MAC adres nebo zasíláním zajímavých událostí na syslog server. V neposlední řadě třeba odhalíte, že takový box disponuje podporou SNMP managementu pro sledování stavu a zatížení aktivního prvku. Velice často se tak sofistikované aktivní prvky používají jako poslední nemanagovatelný low-end hub.
Dalšími kandidáty na řadě budou servery a koncové stanice. V mnoha případech se v podnicích nevyužívá možnosti, které pro sledování a management stavu zařízení vložil výrobce. Kromě již zmíněného standardního SNMP top může být i nějaké proprietární řešení. Najednou tak třeba získáte přehledný monitoring stavu HW vybavení serverů a stanic s včasnou výstrahou ohledně potenciálně i skutečně kritických stavech. Je přece lepší snadno zjistit, že na LAN adaptéru se vyskytuje příliš velké množství chyb, než hledat duchy v síti a zkoumat, proč některé síťové aplikace vykzaují „divné chování“. totéž bude platit o varování o stavu disků, pamětí, teploty, atd. Často firmy tyto možnosti mají, jen je prostě nepoužívají, v horším případě nakupují řešení třetích stran na něco, co již zaplatili v ceně stávající technologie. Příkladem může být Insight Management u HP (vycházející z původního Compaq Insight Manageru), který dokáže monitorovat servery a stanice HP a informovat o stavu HW a případných poruchách.
Od hardware se pak přesuneme k operačním systémům. I zde lze zjistit, že OS je často použit jako „runtime“ prostředí pro aplikace, ale jeho možnosti vlastní diagnostiky chyb či monitoringu stavu a výkonu leží ladem. Může to být třeba pravidelný denní report důležitých událostí týkajících se bezpečnosti systému, který posílá WatchDog na RedHat Enterprise Linuxu. Kolik uživatelů RedHatu ho vůbec zná a používá? Nebo další příklad, ve Windows 2000 a 2003 opomíjený a vysmívaný NT Backup, který není nic jiného než Veritas BackupExec (byť v lite verzi). Iornií je, když firma koupí právě komerční verzi BackupExecu pro řešení toho, co vestavěný nástroj zvládne též.
Nad operačním systémem je potom možno si posvítit na aplikační servery a aplikace samotné. V mnoha případech opět překvapivě firma zjistí, že mnoho funkcí, které „postrádá“ nebo její IT „dělá ručně“, obsahuje samotná aplikace. Příkladem mohou být online zálohy databází, které sice prostředky databázového serveru nebývají komfortní, ale většinou postačující i bez nákupů nástrojů třetích stran. Dále to jsou různé automatické monitoringy a reportingy stavu aplikací, např. výborný reporting u systému zálohování IBM Tivoli Storage Manager. Většina administrátorů ani neví, že může každé ráno najít v mailu přehlednou sestavu o výsledku záloh a že tento reporting je v ceně systému TSM. I u dalších aplikačních serverů administrátoři pomíjejí vlastnosti, které jim mohou usnadnit život. Třeba u IBM Lotus Domino serveru vestavěný Domino Domain Monitoring, o němž velká část správců Domina netuší, že existuje a je součástí standardní instalace serveru.
U aplikací je stav ještě tristnější, často se k nim kupují doplňky třetích stran pro zajištění funkcí, které buď aplikace sama umí nebo je s velmi malým úsilým lze relizovat „in house“. Příkladem může být ERP systém, kdy se často dokupují drahé reporting nástroje nebo utility pro přenos dat, přitom často s pomocí dokumentace lze v běžně dostupných nsátrojích typu Crystal Reports (nebo pouhý MS Access z balíku MS Office) dosáhnout stejného, ne-li lepšího výsledku. Dalšími oblastmi jsou výměny dat mezi systémy, které lze většinou řešit vestavěnými prostředky nebo standardními nástroji, přesto firmy doslova vyhazují oknem statisíce za „skvělé integrační nástroje“ jen proto, že je třeba řešit dvě nebo tři úlohy přenosu dat mezi systémy za rok.
Last, but not least…
Poslední a nikoliv nejmenší rezervy je možno najít v samotném personálu IT oddělení. Při použití šikovné motivace firma často zjistí, že interní pracovníci dokáží dotvořit používané systémy a vylepšit je tak, že jejich užitná hodnota prudce vzroste. Samozřejmě se běžný administrátor takové práci vyhýbá, protože je to činnost navíc, kterou často nestíhá. Pokud ale vedení firmy pochopí, že na mechanické činnosti a operativu může najmout externí pracovníky za velice přijatelné sazby, pak tím uvolní kapacity interních lidí pro činnosti, na něž dosud neměli čas. Management v našich firmách ale často žije v domnění, že údělem IT oddělení je být zavaleno prací a nestíhat, to je prý dokladem aktivity a správného fungování. To, že jde často o důsledek přetížení operativou a výsledky nesystémového nakupování technologií (často bez vědomí či s minimální angažovaností IT při výběru a nákupu), si manažeři odmítají připustit. Naopak, fungující IT, kde panuje řád a v důsledku důsledného využívání rozumně nakupovaných technologií i de facto pohoda a pracovníci nejsou řízeni událostmi a haváriemi, připadá většině manažerů jako obrázek nevytíženého, laxního a neschopného IT. A právě v personální oblasti dnes spočívají největší rezervy – pokud vedení uvolní IT pracovníkům ruce a dá jim kompeteneci informační technologie opravdu řídit, projeví se to na výkonu celé firmy.
